Já a koně ( Lucky :)

Původ koňovitých lze stopovat až do oceánu, do doby před šedesáti miliony let. V roce 1867 objevili paleontologové provádějící výzkumy na jihozápadě USA ve vrstvách ze starších třetihor skoro úplnou kostru zvířete, které bylo později uznáno za nejstaršího koně. Vědci ho nazvali Eohippus (Eos je třetinka, hippos kůň), tedy kůň z úsvitu věků a našli i našli i sovislý řetěz jeho následovníků až k vrcholu, jímž je Equus caballus, domácí kůň.

EOHIPPUS: Předky všech kopytníků byli pravděpodobně příslušníci vymřelého řádu Condylarthra, jenž obýval naši planetu před 75 miliony let. Byla to zvířata velká asi jako pes, která měla na krátkých nohách ještě pět prstů zakončených malými kopýtky. Nohy Eohippa o 15 milionů let později vypadali už jinak. Na předních nohách byly čtyři, na zadních jen tři prsty. Odhaduje se, že nejstarší prakoník vážil průměrně asi pět a půl kila a v kohoutku byl vysoký 36cm, velikostí se tedy blížil lišce nebo menšímu psu. Barvu a typ srsti samozřejmě neznáme, ale je možné, že připomínala srst jelena a byla tmavší se světlejšími skvrnami, což je vhodné ochranné zbrvení lesních zvířat. Prostředí má totiž ve vývoji hlavní roli, neustále se mění a zvířata se musí stále přispůsobovat, novým podmínkám, mají-li přežít. Víceprstá chodidla s pohyblivými prsty a příbuzenské vztahy k tapírům prozrazujík, že Eohippus žil v místech s měkkou bahnitou půdou, podobnou nížinné džungli nebo pobřeží stojatých vod. Díky roztažitelnému chodidlu se zvíře mohlo pohybovat po bořivém podkladu. Památkou na zmizelé prsty druhý a čtvrtý jsou patrně rohovité útvary na zadní stranně spěnkového kloubu, tvz. ostruhy, po prvním zbyly tvz. kaštánky. Ani oči ani zuby tohoto prakoníka nepřipomínaly dnešního koně. Zuby mohly docela dobře patřit praseti nebo opici, bylo jich 44 a výborně se hodily k spásání měkkých listů přízemní pralesní vegetace. Podrobný rozbor starotřetihorních objevů ukázal, že Eohippus nebyl sám. Podobné zvíře bylo objeveno i v Evropě a dostalo jméno Hyracotherium. Podařilo se prokázat, že v té době tvořila Evropa a Severní Amerika jediný kontinent a že oba nálezy lze zařadit do jednoho rodu. A protože Hyracotherium bylo popsáno dříve, je jméno Eohippus dnes již jen neplatným synonymem.

MESOHIPPUS A MIOHIPPUS : Nejstarší prakoníci měli mnoho více či méně úspěšných potomků. K nejúspěšnějším rodům patřili v následující epoše, oligoceánu (před 40 až 50 miliony lety) dva, Mesohippus ze spodního a středního oligoceánu a pokročilejší Miohippus ze svrchního. Oba byli větší, měli delší nohy a chrup vhodný ke žvýkání rozmanitější, ale stále ještě měkké potravy. Na všech nohách měli po třech prstech a největší váhu již nesl ten prostřední z nich. K přelomu ve vývoji koní došlo v mioceánu, období, které trvalo od 25 do 10 milionů let před naší érou a počítá se již k mladším třetihorám. Tehdy se změnilo podnebí, prlesy vymizely a jejich místo zaujaly bezlesé pláně a stepi porostlé tuhými travinami. Kůň se novým podmínkám přispůsobil změnou chrupu a prodloužením krku, který mu umožnil pohodněji spásat trávu. Oči se posunuly do stran, aby zrak obsáhl co nejširší okolí a včas zpozoroval blížící se šelmy. Nohy se prodloužily, šlachy ohýbající prsty zesílily a nakonec zůstal vyvinutý je silný prostřední prst chráněným mohutným kopytem. Všechny ty změny umožnily koni vyvinout větší rychlost při útěku před nebezpečím.

EQUUS CABALLUS : První ze široké palety vymřelých koní, který vskutku stál na jednom kopytě, byl Pliohippus, který se objevil v plioceánu, asi před pěti miliony let. Byl to už opravdový kůň a podle všeho byl právě on předkem rodu Equus, jenž vznikl v Americe asi před třemi nebo dvěma miliony let, tedy dříve než člověk. Rod Equus se díky pevninskému mostu mezi Amerikou a Asií rozšířil i do Starého světa. Po skončení doby ledové asi před deseti tísíci lety moře zaplavilo pevninský most a kůň na Americké pevnině z příčin dosud neobjasněných vyhynul. Znovu se tam objevil až po příchodu španělských dobyvatelů. Na počátku lidských dějin žily tři typy divokých koní. Ty se přispůsobovaly měnícímu se životnímu prostředí a nakonec se staly základem všech plemen domácího koně. Prvním typem byl asijský kůň Převalského, dosud k vidění v zoologických zahradách. Lehčí a jemnější byl tarpan obývající ukrajinské a východoevropské stepi a jeho tmavší typ, který byl doma v evropských lesích. Z potomků tohoto typu bylo zrekonstruováno stádo chované v polském Popielmu. Posledním, poněkud sporným typem měl být těžký, pomalý kůň ze severoevropských bažinných lesů, nazývaný někdy Equus silvaticus nebo robustus, od něhoš se odvozují chladnokravná plemena. Podle zoologů však přívisko silvaticus, správněji sylvestris patří lesnímu tarpanu (E.ferus) a podle paleontologů těžký západní kůň nikdy neexistoval. Velcí a těžcí koně vymřeli ještě v době ledové a nikdy nebyli domestikováni. Divocí koně rozšíření po obrovském území Euracie byli ovšem velmi proměnliví. Hipologové se domnívají, že ještě před domestikací existovaly čtyři typické poddruhy, dva velké a dva odpovídajícím poníkům, ale paleontologové zatím existenci žádného z nich nepotvrdili. Pro úplnost:1.typ měl žít v severozápadní Evropě a podobat se exmoorskému ponymu, druhý větší pony (měl měřit 145cm) měl obývat severní Eurasii, měl masivnější stavbu a hrubší hlava a údajně blížil higlandskému ponymu. Třetí typ měl žít ve Střední Asii a podobat se achaltekinci a čtvrtý, ušlechtilejší, se štičí hlavou, měl být doma v západní Asii a připomínal kaspického poníka. Měl to být hypotetický předek araba.